Rezistentní šlechtění hrachu na odolnost ke kořenovým chorobám

Výnosová nejistota spolu s cenovými výkyvy jsou hlavní limitující faktory ovlivňující větší zastoupení luskovin v osevních sledech.

Mezi rozhodující příčiny nízké výnosové jistoty patří poměrně rozdílný stupeň odolnosti k chorobám a škůdcům. K ekonomicky významným houbovým patogenům hrachu v našich podmínkách patří kořenomorka, fuzarióza, hnědá strupovitost a padlí.

Charakteristika houby - Rhizoctonia solani

Kořenomorka (Rhizoctonia solani) je půdní patogenní houba dlouhodobě zamořující půdu. Na hrachu se nejvíce uplatňuje agresivní patotyp AG 4. Houba atakuje osemení klíčících semen v půdě a epikotyl.

Enzymaticky degraduje korové vrstvy, oslabuje vzcházející rostliny a usnadňuje sukcesivní napadení rostlin dalšími půdními patogeny, především houby Fusarium oxysporum f. sp. pisi (KRAFT et al., 1984; Mc COY et al., 1984 a). Deklarovaná specifická rezistence výchozích zdrojů proti jednotlivým rasám fusariózy je kořenomorkou často snižována, čímž se jejich využitelnost v programu rezistentního šlechtění snižuje. Dědičnost rezistence proti kořenomorce je komplikovaná, je založena buď polygenně, nebo je podmíněna dominantním genem (RHSAG 4). Genotypy hrachu s vyšší odolností proti kořenomorce se vyznačují vyšším stupněm odolnosti i proti ostatním patogenům hrachu: Pythium, Fusarium, Phoma, Mycosphaerella (ANDERSON, 1982).

Charakteristika houby Fusarium oxysporum f. sp. pisi

Patogenní houba Fusarium oxysporum f. sp. pisi způsobuje fusariové vadnutí (tracheomykózu) hrachu. Specifické rasy č. 1 a č. 2 byly zjištěny v letech 1928 a 1933. Jsou rozšířeny celosvětově ve všech pěstitelských oblastech. Rasy č. 5 a č. 6 byly zjištěny později v letech 1970 a 1978 v USA ve státě Washington. V Evropě byl výskyt rasy č. 6 zaznamenán v Dánsku (BODKER et al., 1993). Rezistence hrachu proti rase č. 1 byla poprvé zjištěna v roce 1920. První rezistentní odrůdy byly zaváděny do pěstitelské praxe po roce 1929. Tato rezistence byle rychle překonaná výskytem rasy č. 2. (near wilt). Rezistentní zdroje proti rase č. 2 byly získány v USA na pracovišti univerzity ve Wisconsinu, kde byly následně získány i první odrůdy s rezistencí komplexního charakteru proti oběma rasám (č. 1 a č. 2) současně: New Era, New Season. V Evropě je většina komerčních odrůd rezistentních pouze proti rase č. 1. Množství odrůd rezistentních proti rase č. 2 a na obě rasy současně (č. 1 a č. 2) je poměrně velmi nízké (KRAFT and HAGLUND 1978; WHITEHEAD et al., 1992). Ve stresujících podmínkách, při předávkování agrochemikáliemi, na kyselých půdách s deficiencí vápníku, za vyšších půdních teplot a po synergické reakci s jinými půdními patogeny dochází u některých genetických zdrojů rezistence k poklesu, nebo úplné ztrátě odolnosti zvláště proti rase č. 2. Rezistence hrachu proti jednotlivým rasám je podmíněna přítomností dominantních genů FW 1, FW 2, FW 5 a FW 6, lokalizovaných v chromosomu 4.

Problematika rezistence ke komplexu patogenů

Na základě mezinárodní spolupráce byly získány referenční odrůdy k identifikaci ras houby Fusarium oxysporum f. sp. pisi. a některé další genotypy s deklarovanou rezistencí k Erysiphe pisi. O komerčních odrůdách polního a dřeňového hrachu, pěstovaných v ČR nejsou k dispozici žádné údaje o jejich odolnosti jak proti houbě Rhizoctonia, tak i proti houbě Fusarium oxysporum f. sp. pisi (rasám č. 1 a č. 2 a proti komplexu ras 1 + 2, jakož i komplexu Rhizoctonia + rasa 1 + rasa 2). Cílené šlechtění hrachu proti komplexu ras č. 1 a č. 2 nebylo doposud u nás nikde realizováno. Veškeré komerční odrůdy hrachu pěstované v ČR se navíc vyznačují vysokou náchylností na padlí (Erysiphe pisi). Známé genetické zdroje recesivní rezistence hrachu, podmíněné genem er –1, jsou náchylné na všechny rasy fusariózy a rovněž i na kořenomorku (REILING, 1985).

Reference:

  1. ANDERSON, N.A.: The genetics and pathology of Rhizoctonia solani. Annu. Rev. Phytopath. 20, 1982, 329 – 349.
  2. BODKER, L. LEWIS, B.G. a CODDINGTON, A.: The occurrence of a new genetic variant of Fusarium oxysporum f. sp. pisi. Plant Pathol. 42,1993, 833 – 838.
  3. KRAFT, J. M. a HAGLUND, W.A.: A reappraisal of the race classification of Fusarium oxysporum f. sp. pisi. Phytopathogs. 68, 1978, 273 – 275.
  4. KRAFT, J. M. a HARMAN, G.E.: Rhizoctonia solani – Seedling Rot. p. 7- 8. In: Hagedorn, D.J. Compendium of Pea Diseases. (ed.) Amer. Phyt. Soc. Madison. 1984, pp. 1-37.
  5. Mc COY, R.J. a KRAFT, J.M.: Comparison of techniques and inoculum sources in evaluating peas (Pisum sativum) for resistance to stem rot caused by Rhizoctonia solani. Plant Dis. 68, 1984 a, 53 – 55.
  6. REILING, T.P.: Powdery Mildew – Erysiphe pisi. p. 21 – 22. In: Hagedorn, D.J. Compendium of Pea Diseases. (ed.) Amer. Phyt. Soc. Madison. 1985, 37 pp.
  7. WHITEHEAD, D.S., CODDINGTON, A. a LEWIS, B.G.: Classification of races by DNA polymorphism analysis and vegetation compatibility grouping in Fus. oxysporum f. sp. pisi. Physiol. and Mol. Pl. Pathol. 41, 1992, 295 – 305.